Mých pět let s panem Andersenem

Když jsem před pěti lety nastoupila jako učitelka na místní základní škole, byla jsem oslovena, zda bych mohla pomoci s organizací Noci s Andersenem. Tato akce už má na naší škole dlouholetou tradici. Úplně první proběhla v roce 2006. Pokud by někdo nevěděl, co to Noc s Andersenem je, přidávám vysvětlení. Jde o akci knihoven a základních škol na podporu dětského čtenářství, při které děti nocují v knihovně nebo ve škole u příležitosti výročí narození dánského pohádkáře Hanse Christiana Andersena.

Musím říci, že tato akce byla pro mě výzvou. Jako dítě jsem sice několikrát ve škole spala tehdy ještě v rámci aktivit pionýrského oddílu, ale byla jsem zvědavá, jak to probíhá nyní. Od této doby jsem těchto nocí absolvovala pět, ale dovolte mi, abych zavzpomínala na tu úplně první. Čtenáři mají možnost si vždy přečíst zprávu o této akci z pohledu dětí, takže tentokrát bude vyprávění doslova „z druhé strany barikády“.

Tato akce připadla na pátek 30. 3. 2012. Zařídila jsem si hlídání dětí a začala jsem se vypravovat. Věci na noc, Ibalgin (chvíli jsem zvažovala, zda nevzít tabletu Diazepamu), litr Coca Coly a byla jsem vypravená. Můj starší syn byl střídavě rozhodnutý jít a nejít se mnou. V momentě, kdy se konečně rozhodl, že půjde, a začal si připravovat baťůžek a medvídka, připadlo to mladšímu synovi jako velká nespravedlnost, a začal se tudíž balit taky. Manželovi zazářily oči v předzvěsti volného odpoledne a večera a velice ochotně nás zavezl ke škole. Obvolala jsem babičky a pozměnila původní plán. Mladšího syna si jedna vyzvedne v sedm a staršího druhá po bojovce v devět. S kolegyněmi jsme podnikly nezbytné přípravy, daly si potřebnou kávu a již jsme běžely otevřít před vchodem podupávajícím dětem.

Po vpuštění dětí vždy probíhá standardní program Noci s Andersenem tak, jak je ve zvyku již několik let. Děti se nejdříve ubytují a připraví si pelíšky. Potom jdeme společně zasadit strom Pohádkovník. Jakmile je dílo hotovo, rozejdou se děti do dílen, které si předem vybraly. Vždy je jednou z nich kuchyňka, kde jedna parta připravuje pro ostatní večeři, v další dílně si děti vyrábí dřevěnou hrací kostku a jedna dílna je výtvarná. V posledních třech letech jsme ještě přidali dílnu chemických pokusů. Po společné večeři potom proběhne hra, kdy děti chodí ve dvojicích či trojicích po zhasnuté škole a plní úkoly spojené s vědomostmi nejen o pohádkách, ale třeba i o ilustrátorech dětských knížek. Poslední dva roky se této aktivity zúčastnil i kostlivec Hubert z kabinetu přírodopisu. Byla jsem překvapená, jak peprných výroků jsou schopny desetileté děti, když na ně vybafnul ve tmě. Na konci stezky si potom děti v knihovně s panem učitelem Radilem za doprovodu kytary společně zazpívají známé písničky.

Takže jsme postupovali podle předem připraveného programu. V sedm hodin mě opustila má první iluze, že můj mladší syn půjde dobrovolně domů. V devět odmítl jít domů i ten starší. Takže změna plánu. Obvolala jsem babičky, objasnila jim situaci a přesvědčila jsem sama sebe, že to dám.

Oba kluci se po počátečním ostychu zapojili do akcí a několikrát se mi i stalo, že jsem ve ztemnělé škole vůbec netušila, kde jsou. V 11 hodin jsme ukončili dětský rej a nahnali děti na kutě. Vzhledem k tomu, že jsem byla prozíravá, vzala jsem si jeden spacák a polštářek navíc. Nebyla jsem však prozíravá natolik, abych počítala s účastí obou mých synů. Takže ve finále byli oba mí synové a dalších třináct dětí uloženo ve spacácích a na polštářcích a na mě jaksi nic nezbylo. Vzpomněla jsem si na mladá středoškolská léta, kdy jsme nocovali pod širákem na trávě a složila si pod hlavu alespoň mikinu.

Ještě před ulehnutím nastala přehlídka pánského spodního prádla. Pánové se začali producírovat pouze v trenkách a hlasitě upozorňovali, že se jdou převlékat. Vzhledem k tomu, že většina dívek spala jinde, zbyly jim pouze dvě divačky, které to však příliš neocenily.

Ve čtvrt na dvanáct se mi konečně podařilo, že všech patnáct dětí, včetně dvou mých, leželo ve spacácích a čekalo na pohádku, jak jinak než Andersenovu. Vybrala jsem tu o Křesadle, protože jsem ji sama jako dítě milovala. V momentě, kdy jsem začala číst, spustil můj mladší syn hurónský řev a chtěl hrozně k babičce. Je s podivem, jak ho i ti největší zlobiváci ze třídy utěšovali. Když jsme ho po chvíli uklidnili, pokračovalo se ve čtení. Po několika přečtených odstavcích jsem zjistila, že mě neposlouchají ani mé vlastní děti. Byl vznesen dotaz, zda bych spíš neměla nějaký horor. S těžkým srdcem a tichou omluvou na rtech vůči dánskému velikánovi jsem zaklapla knihu, objasnila jsem dětem, že horor teda opravdu v repertoáru nemám, a tak jsme si zazpívali na dobrou noc.

Všechny jsem zkontrolovala a se slovy „jde se spát“, jsem zhasla světlo. Nejsem však naivní. Sama jsem absolvovala několik táborů a školních akcí, takže vím, že se při takovýchto příležitostech usíná velice těžko. Mému staršímu synovi však velice narostlo sebevědomí, protože zjistil, že jeho maminka je paní učitelka a ta by se přece měla poslouchat. Mladší samozřejmě nechtěl zůstat pozadu, tak se střídavě ozývalo: „Koukejte už spát a spěte už sakla, nebo vám dá maminka na pldel!“ Když se všichni dostatečně vychechtali, nastoupila vlna těch, kterým se chtělo čůrat. Někteří z nich byli nejméně třikrát. Když byli konečně všichni vyčůraní, nastoupil těžší kalibr. Dva chlapci postupně oznámili, že musí na velkou, což vyvolalo vlnu bujarého veselí v již celkem zklidněné místnosti. Po čtvrt na jednu již byli všichni vyčůraní a vykakaní a některé z nich konečně přemohl spánek. Za hlasitého vrzání dveří už odcházeli na onu místnost pouze zřídka. Když už to vypadalo nadějně a já začala doufat, že se budu moci odebrat ke své mikině, zavrzaly dveře a dovnitř se vpotácela dívka z vedlejší třídy, hlasitě se dožadujíc svého spacího místa. Tvrdila, že jí paní učitelka vedle zamkla a ona se tam nemůže dostat. Takže to vzala prostředkem spojovacími dveřmi, přičemž šlápla minimálně na dva nocležníky, samozřejmě do té doby spící. Kolem jedné hodiny nastal konečně klid. Ulehla jsem tedy na svou mikinu a přitulila se ke svým do spacáku zachumlaným dětem. Po pracovním týdnu jsem v pátek vždy „příjemně“ unavená, takže jsem brzy usnula. Kolem půl třetí mě však vzbudil můj mateřský instinkt, že je něco v nepořádku. Právě včas. Fanda, který je po svém otci čistokrevný somnambul neboli náměsíčník, vyrazil na svou noční pochůzku. Odchytla jsem ho právě včas, než stačil šlápnout na opodál spící dvojčata. Poté, co jsem ho nasoukala zpátky do spacáku, zjistila jsem, že už zřejmě neusnu. Za prvé mé kyčle příliš neocenily spaní na tvrdé žíněnce a můj močový měchýř zase spaní bez deky. Doslova a do písmene jsem se modlila, aby už bylo ráno a počítala každou minutu. Ve 4.45 současně s houkáním ranního vlaku se mi spustila rýma. Pak jsem se naštvala a nacpala se k mladšímu synovi do spacáku. Tak se mi konečně podařilo usnout. Pospala jsem si do 6.50, kdy začaly vstávat do růžova vyspalé děti. Společně jsme potom posnídali dobroty, které nám napekly naše paní kuchařky.

Když jsme děti v devět konečně šťastné a plné zážitků odeslali odpočinutým rodičům, sbalila jsem ty své a odebrali jsme se domů. Tam jsem je předala manželovi a se slovy, že jsem plná dojmů, které je nutno si utřídit, jsem si šla lehnout.

Takže mé utříděné dojmy z těchto úžasných nocí? Dvě spokojené vlastní děti, které už se potom pravidelně účastnily i v následujících letech, více jak 200 spokojených nevlastních dětí (některé méně, protože na bojovce nebyla žádná strašidla), jeden spokojený manžel. Poslední dva roky jsme požádali i rodiče, aby se účastnili tím, že nám napečou něco sladkého ke snídani. Ochutnali jsme tak s dětmi spoustu dobrot. Samozřejmě nesmím zapomenout ani na mé kolegyně a kolegy, bez kterých by tato noc nebyla takovou, jakou má být. To docela jde ne? Takže ať žije NsA!!!

Jitka Janatová