Osmákům při výšlapu na Sněžku přálo počasí

Je po čtvrt na sedm ráno. Na obzoru se jen s obtížemi snaží slunce proniknout mlhou, co se všude povaluje. V autobuse je ale příjemné teplo, a tak postupně odhazujeme vrstvy oblečení, do kterého jsme se dnes navlékli. Učitelé každou chvíli kontrolují předpověď počasí. To proto, že počasí na horách se mění neuvěřitelně rychle a člověk si nikdy nemůže být jistý, co ho čeká. Právě dnes, 19. 9., máme před sebou fyzicky náročný úkol - zvládnout výšlap na nejvyšší horu České republiky, dosáhnout vrcholu Sněžky ve výšce 1603 m.

I když předpověď není vyloženě růžová a po právu se obáváme deště, nic nám nebere radostné očekávání. Cesta je dlouhá - přeci jen Sněžka neleží vyloženě za rohem, a tak společně s kolegy trpělivě odpovídáme na všetečnou otázku „Kdy už tam budeeeeem?“. Délka cesty? Cca 3 hodiny. Za tu dobu zvládají žáci něco ujíst ze svých zásob z domova. Po dvou hodinách stavíme na jedné z benzínek při cestě, abychom se trochu protáhli, odskočili si, zkrátka se dali trochu dohromady, protože hory už jsou na dohled. Zároveň se proměňuje také architektura ve městech, kterými projíždíme - rodinné přízemní domy střídají patrové budovy s typickou sedlovou střechou a především překrásné tradiční horské roubenky, nabízející ubytování pro turisty především v době zimní lyžařské sezóny. Po další hodině cesty zastavuje náš autobus na parkovišti, posbíráme saky paky (hlavně mít s sebou zásoby teplého oblečení pro případ potřeby) a nazdar - dál už musíme hezky po svých, na sedačky autobusu si zase sedneme až kolem třetí hodiny odpolední. On začátek cesty není konec konců až tak horký, protože po asi 10 minutách chůze čekáme ve frontě na lanovku. Pohodlné kabinky nás vyklopí na Růžové hoře, do té doby se může posádka každé kabiny (v jedné nás sedí šest) kochat výhledem do krajiny na horské štíty Krkonoš, pozorovat sjezdovky pod námi a sledovat, jak zastávka lanovky mizí v dálce pod námi.

Krkonošský národní park, I. stupeň ochranného pásma. Poslušně ťapkáme jen po vytyčené cestičce, seskládané z velikých kamenů. Místy je to o nos, každou chvíli někdo škobrtne a jen čekáme, kdo se skutálí dolů. Žáci musí vnímat okolní přírodu - dostali sadu úkolů, které by měli splnit v rámci poznávání českých hor, jejich klimatu, flóry a fauny, stejně jako místních horských památek. Zatím kolem rostou kleče, možná kdybychom byli úplně zticha, zahlédli bychom i nějakého toho horského tvorečka. Po chvilce cesty začíná teprve ta pravá námaha – kleče se ztrácí a my před sebou vidíme neskutečný kopec, horu – však jsme na Sněžce – kterou musíme zdolat. Terén je namáhavý, zdoláváme vysoké schody, zvedáme nohy jako čápi, abychom jednotlivé stupně zdolali, a jen tak okrajově vnímáme počasí. To nám přeje – sice oslnivé sluníčko nás nevítá, ale obloha není zamračená, mraky nám nebrání ve výhledu, neprší ani nesněží, zkrátka ideální podmínky. Postupně také odhazujeme kusy oblečení, do kterého jsme se v očekávání chladu navlékli – ti nejodvážnější dokonce dosáhnou vrcholu Sněžky pouze v tričku. Zde je přeci jen znát, že jsme na nejvyšším vrcholu Čech – fouká zde vítr, zebou nás ruce a trochu tepla nám poskytuje místní chata, kde se zahříváme u kelímku čaje. Potom si prohlédneme českou poštovnu, také hraniční kámen a užíváme si výhled na polskou stranu Sněžky. Potom se vydáváme po hřebeni k Polské boudě. Cesta je příjemná, jdeme z kopce, jediné, co si musíme hlídat je, aby se nám nesesmekla noha na kamenech a neodnesl to kotník. Kocháme se krásnou přírodou, kdy stačí sestoupit jen o několik desítek metrů níže a holou strohost kamenitého terénu už opět zdobí traviny, lišejníky a menší stromky. Na dalším úseku cesty zastavujeme, abychom si prohlédli vodní trkač – zařízení, jehož úkolem bylo dostat pitnou vodu nahoru na Sněžku. Další úsek cesty vede lesem, mezi mraky si našlo cestu sluníčko, takže opět kráčíme jen v tričku a mikinách a je nám dobře. V lese v zatáčce nacházíme kapličku, u které mají žáci splnit jeden z úkolů. Jak tak pozorujeme s kolegy, většina si poctivě dělá poznámky na papír s úkoly, který dostali cestou sem v autobusu. Dalším překvapením na cestě je výběh se dvěma lamami, které jsou krotké a ochotně pózují na fotografiích, které si s nimi žáci pořizují. Potom míjíme několik osaměle stojících budov s malovanými krmítky pro ptáky a dřevěnými zábradlími u balkónů.

Poslední kilometry už zdoláváme spíše setrvačností, nohy po náročném výstupu začínají pociťovat únavu. A konečně je před námi poslední kopec dolů, kde na parkovišti už čeká náš autobus. Příjemně unaveni nejprve využíváme chvilky klidu k odpočinku a těšíme se domů. Však se nám taky výlet protáhl, takže ve Zruči nás nakonec autobus vysype kolem půl sedmé.

Výlet byl příjemný nejen díky skvělému počasí, které podle zkušeností učitelů rozhodně není vždycky růžové, ale hřeje také vědomí, že výše než my na Sněžce v celé České republice už ani nemůže být (aniž by stál nohama na zemi). Z výletu zůstávají vzpomínky ve formě fotografií, nakoupených pohlednic a teď už žákům jen zbývá vypracovat zadané úkoly, což je možná náročnější než samotný výstup. Tak zase někdy příště, tentokrát už sólově!

Blanka Olišarová