Když jsem se v prosinci 2016 potkala s Ivou Starou a společně jsme domluvily, že od ledna nastoupím ve škole ve Zruči jako školní psycholožka, prožívala jsem směs nadšení a obav. Poslední roky jsem pracovala ve zdravotnictví a hledala jsem profesní změnu. Pracovat s dětmi mě lákalo, školu jsem si představovala jako takový barevný kolotoč a těšila jsem se na nové zkušenosti. Zároveň jsem vlastně úplně nevěděla, jak to po mém nástupu bude vypadat. Budou ke mně děti chtít chodit? A co budou potřebovat řešit? A co jejich rodiče? A učitelé? Neznámých bylo na začátku ledna mnoho a odpovědi jsem začala dostávat postupně, tak jak jsem do práce pronikala. Ráda bych je na tomto místě sdílela.

Za pět měsíců jsem měla 237 individuálních schůzek s dětmi, rodiči a učiteli. Jejich obsah se odvíjel od konkrétní zakázky – někdy se jednalo o psychickou podporu v náročné situaci, jindy o nalezení nových cest, které jde využít při řešení problému, často o poskytnutí pochopení a ocenění. Když děti přicházely samy od sebe, chtěly často mluvit o vztazích s kamarády nebo rodiči, cítily se nepochopené nebo nepřijímané. S některými dětmi jsme vymýšleli způsoby, jak se efektivněji učit, nebo třeba jak zvládnout strach z reakce rodičů na špatnou známku. Rodiče se často ozývali v náročných rodinných situacích a společně jsme mluvili o tom, jak se dostat do klidnějších vod tak, aby tím děti trpěly co nejméně. Mluvili jsme o tom, co jejich ratolesti v různých situacích asi prožívají a jak jim poskytnout bezpečné útočiště, kde by děti mohly načerpat sílu pro svoje výpravy do světa. Velkým zdrojem informací pro mě byly schůzky s učiteli – často totiž znají dítě opravdu důkladně a nejednou si všimli změny v chování, na základě které jsme zjistili, že se „někde něco děje“. Z mého pohledu je moc fajn vidět, jak opravdový zájem o své ovečky, a za to jim patří velký dík. 

Šestnáctkrát jsem se dostala do „terénu“, tedy do třídy – měla jsem možnost vidět děti v jejich přirozeném prostředí, viděla jsem, jak spolu reagují ve skupině a jaká je ve třídě atmosféra. Několikrát jsem měla možnost pracovat s celou třídou: jednou se jednalo o promítání a besedu na téma sebepoškozování, jindy jsme společně s třídním učitelem zjišťovali, jak dětem ve třídě je, a co by v jejich společném fungování mohli změnit. Společně s jinou třídní učitelkou jsme otevřely a řídily diskuzi u skupiny dívek, které mezi sebou zažívaly velmi třaskavé vztahy.

Moje prvotní představy o pestrosti a barevnosti práce ve škole se beze zbytku naplnilyJ  Šíře témat, která děti a jejich rodiče řeší, je veliká, a já si nejednou brala na pomoc improvizaci, intuici a rady svých kolegů psychologů. Současně jsem často zažívala velké uspokojení, když jsem z druhého křesla slyšela o úlevě nebo o tom, že teď už je jasnější, co je potřeba udělat.  

Závěrem bych na tomto místě chtěla ocenit všechny, kteří se snaží porozumět a přiblížit se dětskému světu, a podpořit ty, kteří do toho mají chuť, a třeba nevědí jak. Mluvit s dětmi – o tom, co je trápí, jak se staví ke svým problémům a co by od nás dospělých potřebovali je totiž často to hlavní, co pro děti můžeme udělat. Mají pak pocit, že jim věnujeme to nejcennější – svůj čas a pozornost. A moje zkušenost je, že jsou za to velmi vděčné. 

Mgr. Tereza Švarcová