Mnohokrát navštívené tradiční metropole Londýn, Paříž, Řím vystřídal v letošním školním roce zájezd do Slovinska a Itálie. Tak jako každý rok se tedy i letos žáci dočkali studijně vzdělávacího zájezdu.

Maminky své ratolesti poctivě vybavily domácí stravou, a tak noční přejezd přes Rakousko a Slovinsko provoněný řízky účastníkům zájezdu utekl jako nic. Čtvrtečního rána nás skrz okénka autobusu probudil třpyt zasněžených vrcholků Alp. Nádherný výhled na Bledské jezero předznamenal skvělý výlet. Na stejnojmenný ostrov ležící uprostřed jezera jsme se dostali tradičním člunem, poháněným lidskou silou, zvaným „pletna“. Někteří z nás si prohlédli kouzelná zákoutí, jež ostrov skrývá, a odpočívali ve stínu stromů po dlouhé noční jízdě autobusem, jiní navštívili kostel Nanebevzetí Panny Marie stojící majestátně uprostřed ostrova. Při zpáteční plavbě jsme si prohlédli i nádherný Blejski hrad, který se tyčil na skále nad jezerem.

Po obědě nás autobus převezl k Postojnským jeskyním a my se vydali prozkoumat skrytá tajemství jednoho z největších jeskynních systémů v Evropě. Do nitra jeskyní jsme se ale nevydali pěšky. Zavezl nás tam na více než dvoukilometrové trase podzemím elektrický vláček. Při hodinové procházce kilometry podzemních chodeb a dómů s bohatou krápníkovou výzdobou plnou stalaktitů, stalagnátů, sintrových závěsů, sloupů a klenutých průchodů jsme se cítili, jako by nás obklopovala gotická architektura. Na konci jeskynních chodeb jsme se dočkali skrytého tajemství a ve vodní nádrži jsme si prohlédli „člověčí rybu“ – v podzemí žijícího obojživelníka, který nemá pigment a vypadá tak trochu jako had s nožičkami.

Odpoledne se pomalu chýlilo ke konci, ale soumrak byl ještě daleko. Navštívili jsme proto téměř nikdy nedobytou pevnost - Predjamský hrad. Hrad zde stojí již od 12. století a budí dojem, jako by byl vytesaný ve skále. Uprostřed skalního převisu, pod ním je temný kaňon, nad ním jen skála a nebe. Bez ochrany, bez hradeb, které nepotřeboval, neboť sám byl hradbou.

Zcela vyčerpáni z nabytých dojmů i věčného šplhání nahoru a dolů jsme v podvečer dorazili do italského Udine a ubytovali se.  První den byl za námi a my usínali s očekáváním, co přinese den druhý.

Ve čtvrt na osm pátečního rána ve většině hotelových pokojů zazvonil budík. Několikrát zabouchnuté pokoje s kartou na otevírání uvnitř a složité dohadování na recepci bylo zapomenuto. V půl osmé pro nás byla připravená snídaně a pak už jsme všichni nedočkavě očekávali odjezd do města lásky, do bývalého hlavního města Benátské republiky a mocenského centra Středomoří, do kanály propletených Benátek. Benátky jsou vystavěné na laguně (se 118 malými ostrovy) s nespočtem mostů a kanálů, kupolí a zvonů. Hlavní ulici tam nahrazuje asi 100 kanálů, přes něž se klene přes 400 mostů a 15 000 domů postavených na dubových kůlech zaražených do moře.

Z přístavu Punta Sabbioni nás trajekt, nazývaný vaporetto, zavezl přímo na břehy laguny a my se vydali na prohlídku ulic, uliček, mostů, paláců a náměstíček. A že se tu dá lehce ztratit a zabloudit? Tak s tím jsme víceméně počítali a vůbec nás to nerozhodilo. Někteří z nás poprvé ochutnali pravou italskou pizzu, lahodnou chuť italské zmrzliny a mnozí i poprvé vstoupili do slané mořské vody.

Po celodenní prohlídce jsme se na zpáteční cestu vydali plavbou po Canal Grande, 4 km dlouhé tepně ve tvaru písmene „S“ protínající město. A objevovat romantická zákoutí kanálů plavbou tradiční gondolou? Tak na to jsme byli po celodenní prohlídce opravdu unaveni. Vlastně… za cenu jedné plavby bychom pořídili 50 kopečků zmrzliny!

S Benátkami jsme se rozloučili výstupem na 99 m vysokou zvonici, odkud se nám naskytl překrásný panoramatický výhled na celé město, které Napoleon nazýval „Salónem Evropy“.

„A turecký záchod? Co to proboha je? Vono něco takovýho ve 21. století ještě existuje? Tak to je randál… !“

Zbývá snad ještě poděkovat skvělým řidičům, zkušené paní průvodkyni a cestovní kanceláři Školní zájezdy za perfektní uspořádání a průběh zájezdu.

A proč vlastně „jinej vesmír, kámo“? Zeptejte se na to účastníků zájezdu!